Dva sourozenecké talenty

Foto - Jen málo rodin se může pochlubit tím, že v nich vyrůstalo mimořádně hudebně nadané dítě. Ale hned dva takové talenty? To jsou sestry Klára a Lucie Brabcovy, s nimiž se jesenická veřejnost setká 7. listopadu 2024 v jesenické Kapli v rámci večera „S Václavem Žmolíkem nejen o umění“.

Obě jste zapálené mladé muzikantky. Kdo stojí za tím, že hudba se Vám stala vším?

K.: U mě za tím určitě stojí mamka, která nás vždy vedla k hudbě. Učila mne, že pocity, které neumím vyjádřit slovy, můžu vyjádřit hudbou. Největší oporou mi byla, když mi jako malé věřila, že je mým snem hrát na harfu. To mi byly tři nebo čtyři roky. S odstupem času před oběma rodiči smekám, že mě v té době podpořili. Určitě pro ně bylo těžké zhodnotit, jestli harfa je můj dětský rozmar nebo životní sen. Byla jsem hodně malá a v té době ještě nebyla hra na harfu v České republice tak rozšířená jako dnes. Ani sehnat paní učitelku a nástroj nebylo úplně lehké.

L. Za to, že jsem začala s hudbou, stojí určitě moje mamka, která stejně jako moji sestru i mne vždy vedla k hudbě. Naučila mě hrát na klavír a pomohla mi vybudovat si lásku k hudbě, která je pro mě moc důležitá. Od toho chybělo už jen málo a já se zamilovala do netradičního nástroje, do hackbrettu. Ten jsem poznala, když jsem v první třídě začínala tančit ve folklorním souboru. V té době to byl takový můj malý dětský sen a já jsem moc ráda, že nyní je ten sen mou každodenní realitou.

Od předškolního věku žijete mezi notami. Jaké bylo vaše dětství? Zbýval vám čas na obvyklé dětské dovádění?

K.: Hudbu jsem nikdy nevnímala jako něco, co by mě připravovalo o čas, který bych měla trávit jinak. Hudba mě naplňovala a naplňuje. Vnímám ji jako přirozenou a důležitou součást svého života. Tou jsou ale i mé kamarádky. Na ně jsem si čas vždycky udělala, abychom spolu šly ven, do kina nebo si zahrály nějakou hru.

L. Jak jsem již zmínila, vždy jsem hudbu milovala, a i díky ní jsem poznala spoustu přátel, se kterými jsem sdílela stejnou vášeň. Tudíž mě nikdy nenapadlo, že bych vůbec chtěla trávit svůj volný čas mimo školu jiným způsobem než hudbou. Nebyla pro mě jen něčím, kvůli čemu jsem seděla doma a četla noty, také jsem například tančila a zpívala, což mě dokázalo zabavit na dlouhé hodiny. Samozřejmě jsem si vždy udělala čas i na své další koníčky a na přátele. Jako každé dítě jsem s kamarády chodila na hřiště a hrála dětské hry. Ale hlavně díky hudbě jsem byla šťastná a prožila si úžasné dětství.

Jak vaše úspěchy vnímají spolužáci?

K.: Jelikož jsem na hudebním gymnáziu, není nic neobvyklého, když já nebo některý z mých spolužáků uspějí v hudební soutěži. Jsem ráda, že jsem v prostředí, kde máme všichni stejnou zálibu. Navzájem se podporujeme a úspěch si přejeme. Na základní škole, když jsem do školy přinesla trofej, kterou jsem vyhrála, spolužáci měli z mého úspěchu radost a vyptávali se, jaké to na soutěži bylo.

L.: Já mám ve škole úžasné spolužáky, kteří mě podporují v tom, co dělám, čehož si moc vážím. Moc rádi si poslechnou, když se naučím novou skladbu, nebo se přijdou podívat na můj koncert a můj výkon mi vždycky vychválí. Hackbrett navíc považují za úžasný a zajímavý nástroj. Několik z nich si dokonce párkrát zkusilo, jaké je na něj hrát, a moc se jim to líbilo.

Aby se dostavil výrazný úspěch, nestačí mít jen talent – je to výsledek každodenní dřiny. Není vám někdy líto, že vaše vrstevnice mají volnější život?

K.: Někdy si říkám, že kdybych tu hudbu nedělala, tak bych měla čas na spoustu jiných věcí. Ale myslím si, že by mi hudba chyběla. Jako formu odpočinku od nástrojů dělám scénický tanec, který mi přináší pohyb a možnost vyjádřit pohybem své emoce. Takže od hudby vlastně utíkám zase k hudbě. :-)

L.: V porovnání s mými přáteli bych neřekla, že mám méně volný život. Stejně jako já, i oni mají svoje koníčky a zájmy, kterým se věnují, ať už je to hudba nebo třeba sport. I přes naše koníčky se ale vídáme a jsme schopni udělat si čas na to být spolu, za což jsem moc ráda.

Kteří skladatelé vás nejvíce oslovují a proč?

K.: Nejradši mám skladatele klasicismu, jelikož u klasicismu si do skladby můžu přidávat různé trylky a jiné ozdoby. Na harfu hraju ráda např. skladby od Jana Křtitele Krumpholze, což byl český harfista a skladatel, který žil v 18. století a skládal převážně sonáty. V poslední době mě ale oslovuje i současná hudba, převážně jazz, který na harfu není u nás tak obvyklý, ale zní moc hezky.

L.: Od malička mě oslovuje lidová hudba, což není tak obvyklé, zvlášť u mladých lidí. Baví mě folklor a moc ráda se mu věnuju, zvlášť na hackbrett. Na ten také ráda hraju barokní nebo klasicistní skladby, ale nemám oblíbené skladatele. Na klavír hraju nejraději klasicismus a romantismus, zvlášť skladby od Fryderyka Chopina nebo Clauda Debussyho.

Harfa a hackbrett – jeden nástroj zajímavější než druhý – dovedly byste si představit, že byste si nástroje přehodily? Pokud ano – proč?

K.: Upřímně si to moc nedovedu představit, protože bych se mezi strunami hackbrettu nevyznala. Obdivuju ségru, že na hackbrett hraje. Harfa mi připadá přehlednější, i když někdo může namítnout, že by se zas nevyznal v jejích strunách, nemluvě ještě o sedmi pedálech.

L.: Jako malá jsem si často zkoušela, jaké je to hrát na harfu, protože mě to velmi zajímalo a sestra mi vždy ráda vysvětlila, jak která věc na harfě funguje. Nyní jsem ale ráda za to, jak jsme si nástroje vybraly, a harfu radši přenechám sestře. Přeci jen jí to zní líp, než kdybych na ni hrála já.

Vaše vysněné mety?

K.: Zatím to vidím tak, že bych chtěla úspěšně vystudovat hudební gymnázium, a potom bych chtěla studovat v zahraničí, kde bych ráda načerpala další zkušenosti. Pokud by to bylo možné, tak by se mi to mohlo povést už v rámci Erasmu během studia na gymnáziu.

L.: Já bych chtěla hodně cestovat, protože mě baví poznávat nové krajiny a kultury, sbírat zkušenosti a zážitky. Nejlepší by bylo, kdybych mohla cestování propojit s hudbou.

Vaše vzory – a proč?

K.: V harfě je mým vzorem Anneleen Lenaerts, což je harfistka ve Vídeňské filharmonie, která se narodila v Belgii. Z českých harfistů by to pak byla určitě Jana Boušková.

L.: Mým vzorem je nejspíš Liudmila Beladzed, profesorka vyučující hackbrett na rakouské hudební univerzitě Antona Brücknera v Linzi, protože se i přes svůj běloruský původ dokázala dostat tak vysoko. Šla si za svým snem a nenechala si to vzít, což velmi obdivuji a s paní profesorkou se vždy ráda potkávám.

Jak jsem se dozvěděla od Jiřího Hrubého – jesenickou Kapli znáte. Při jaké příležitosti se tak stalo?

K.: Ano, odmalička jezdíme pravidelně do Lázní Jeseník. Mám na to moc hezké vzpomínky. Chodíváme se do města projít a při těchto procházkách jsme navštívili i jesenickou kapli. Nenapadlo mě ale, že v kapli budu někdy i hrát. Je pro mě velká pocta účastnit se tohoto projektu a moc si vážím pozvání.

L.: Na tuto otázku mám stejnou odpověď jako má sestra. I já jsem moc vděčná za pozvání do tohoto projektu. Je to pro mě další cenná zkušenost, kterých není nikdy dost.

Kdybyste byly v roli moderátora, kterého z hostů – neurochirurga MUDr. Vladimíra Beneše, herečku Kateřinu Macháčkovou, ředitelku jesenického gymnázia Mgr. Šárku Hynkovou – byste rády vyzpovídaly?

K.: Ráda bych vyzpovídala pana profesora Beneše, protože neurochirurgii považuji za velmi zajímavý obor. Zajímalo by mne, jaké to je operovat tak důležitý orgán, jakým je mozek, a jestli se domnívá, že v budoucnu budeme umět prodlužovat dobu zdravého fungování našeho mozku.

L.: Všichni hosté mi přijdou velmi zajímaví v oboru, kterému se věnují. Ráda bych si promluvila s paní Macháčkovou, protože by mě zajímalo, jaké je to vyrůstat v uměleckém prostředí a na divadelních prknech.

Děkuji za rozhovor



Na snímku zleva Klára a Lucie. FOTO Viola Králová

Zpět