VZPOMÍNKOVÁ OSLAVA DNE VÁLEČNÝCH VETERÁNŮ V HORNÍ LIPOVÉ Již po deváté zorganizoval spolek Kostelík v Horách pietní shromáždění v Horní Lipové k uctění památky padlých vojáků nejen v první světové válce. Slavnostní ráz tohoto pietního aktu byl navíc zvýrazněn stoletým výročím vzniku samostatného Československa. Horní Lipová – 11. listopadu 1918 podepsali zástupci Německa dohodu o příměří dle požadavku spojenců. Toto datum je považováno za datum ukončení 1. světové války. Přesně téhož dne se po sto letech sešla u památníku padlých v Horní Lipové asi stovka občanů z Lipové-lázně spolu s dalšími ze širokého okolí, aby zde uctili památku padlých vojáků. Slavnostní shromáždění zahájil místní pravoslavný kněz Josef Libor Kratochvíla přivítáním všech přítomných, z nichž jmenovitě přivítal starostu obce Lipová-lázně Lubomíra Žmolíka s místostarostou Filipem Kaniou, dále pak exmístostarostu obce Jaroslava Blaníka, ředitelku SOkA Bohumilu Tinzovou, ředitele VMJ Pavla Rušara a také členy dělostřelecké gardy z Javorníku. Úvodní panychida byla sloužena za oběti válek. Poté Natan Kratochvíla recitoval báseň od Johna McCrae „Na Flanderských polích“, dále byl Zdeňkem Korčiánem přečten úryvek z knihy Karla a Jiřího Lamberka „Můj dědeček Jakub Lachs”. V těchto povídkách autor dává nahlédnout do života židovských rodin na malé vesnici, kde židovská a moravská komunita ještě žije v přirozené pospolitosti, vzdálená hrůzám, které přinese budoucnost. Krátký úryvek vnáší do děje těchto válečných chvil optimismus: „Jaké bylo překvapení, když k nám na dědinu jednoho dne zčistajasna přitáhl haličský pěší pluk a ubytoval se v narychlo uzpůsobených selských stodolách a přilehlých ovocných sadech.“ „Mezi vojáky je jeden černovlasý, černooký hoch, který nad ostatní vyniká nejen vzhledem, ale zejména přirozenou chytrostí, a že to bude Žid, sdělila sousedka Jurečková. A jak to skončilo? „Pěkně vybavená sestra, zejména dárky pro své budoucí příbuzné, opustila dědinu a už ji vlak unášel přes Krakov do Tarnówa, odkud pak pokračovala vozem do rodné vesnice svého hocha.“ Tento optimistický výstup předcházel úvaze Libora Kratochvíla: „Je nutno vzpomínat, neboť v nás se potkává minulost s přítomností.Vše se musí vybalancovat tak, aby budoucnost byla trochu lepší, aby staré a nové žilo v míru a neopakovaly se hrůzy nejen první, ale i druhé světové války. S osobní úvahou také vystoupil Pavel Rušar, Uvedl příklad nadějného vzdělaného mladého hocha, který ve válce přišel o všechny ideály a ukončil svůj život předčasně v porovnání s mladými současnými studenty, kteří stojí na prahu nového života a mají všechny podmínky k tomu, aby se jejich sny a cíle v míru naplnily. Závěrem všichni účastníci shromáždění zazpívali dvě sloky české hymny a také hymnu slovenskou, garda vypálila četnou salvu a všichni byli pozvání do Magacíny na malé občerstvení se Svatomartinským vínem.